V konzultacích ohledně studijní cesty dětí se mě rodiče často ptají: „Skutečně si myslíte, že unschooling (neboli v Česku praktikované domácí sebeřízené vzdělávání) je vhodný pro každé dítě?”
Během uplynulých pěti let, kdy jsem pracovala v oblasti sebeřízeného vzdělávání, jsem měla možnost podporovat a sledovat více než stovku přechodů rodin k unschoolingu. Mnoho rodin jakoby se unschoolery narodilo a dosud jimi nebyli jen proto, že ještě „nedozrál ten správný čas”. O těch dnes psát nebudu a ze srdce jim jejich spokojenost přeji.
Dnes se pověnuji rodinám, které si unschooling také volí, ale je zde určité riziko, že se jim descholarizace („odškolnění”) nepovede a dítě nebo rodiče jsou po čase nespokojení. V drtivé většině jsou s výsledky unschoolingu nespokojení rodiče, ovšem setkala jsem se i se zoufalými dětmi.
Faktem, je, že spíše než po vhodnosti unschoolingu pro dítě bychom se měli ptát, zda strategie unschoolingu bude vyhovovat celé rodině (nejen dítěti). V Česku není unschooling legální, proto v jeho (částečném) naplňování hrají rodiče zásadní, nezastupitelnou roli. Obecně mohu říct, že se zvolenou studijní cestou by mělo být spokojeno dítě i Vy. Děti více zajímá prostředí, kamarádi a timemanagement dne. Vy byste měli být spokojení s výsledky vzdělávání. Pokud jedna ze stran prohrává, není se způsobem vzdělávání spokojená nebo dokonce trpí, je vhodné uvažovat o změně. To platí pro unschooling stejně jako pro výběr školy.
Zhruba polovina rodin, které jsem provázela, přecházela k unschoolingu nebo sebeřízenému vzdělávání nikoliv ze svého životního přesvědčení o hodnotě lidských práv a nedotknutelnosti svobody jednotlivce. Jejich rozhodnutí vycházelo ze zoufalé situace jejich dětí ve škole. Volili tuto cestu pod tíhou problémů dětí ve škole nebo dokonce pod tíhou konfliktu mezi rodičem a dítětem ohledně studia a života vůbec. Někdy je sebeřízené vzdělávání skutečně vhodným řešením pro tyto problémy, ale není to vždy pravidlem. Vybrala jsem pro vás některé opakující se případy, kdy domácí sebeřízené vzdělávání problém rodiny nevyřešilo, ale naopak prohloubilo.
Nechci, abyste si mysleli, že existuje jedna správná motivace k přechodu do unschoolingu, ale mohu s jistotou říct, že v některých případech sebeřízené vzdělávání nepomůže a může dokonce rodině uškodit. Nabízím zde z praxe posbíraný seznam životních situací, kdy přechod na unschooling není řešením a zároveň rovnou nabízím řešení funkční a v praxi ověřené.
Případová studie 1: „Na základce mu to nejde, nudí se tam, učení ho nezajímá, doma se třeba bude chtít učit sám.”
Tohle je asi nejčastější životní situace rodičů, ve které rodiče zkouší přejít do domácího sebeřízeného vzdělávání. Často takto přemýšlí rodiny chlapců v pubertě. Bohužel vnitřní motivace dětí takto nefunguje. Důvod, proč se Váš syn / Vaše dcera nechce učit, je pravděpodobně ten, že školní kultura jemu/jí již zničila přirozenou motivaci k učení čehokoliv, natož školního obsahu sebeřízeně. Motivace k učení je sice znovu nastartovatelná, ovšem tento proces netrvá pár dnů ani týdnů. Navíc, k formálnímu studiu je třeba i důvěřovat škole a školství. Důvěru Vaše dítě (oprávněně) za léta strávená ve škole ztratilo. Důvěra v instituci školy je obnovitelná v domácím prostředí jen těžko. Mám zkušenost, že obnovení vnitřní motivace k učení trvá zhruba poloviční dobu, kterou dítě strávilo ve škole. Pokud tedy tento problém řešíte na začátku osmé třídy, jeho přirozené řešení můžete očekávat za čtyři roky. Obnovení důvěry ke škole je bohužel možné pouze kontaktem se školou, která bude dítěti dávat smysl. Pokud se v této situaci nacházíte, zvolte namísto domácího sebeřízeného vzdělávání, sebeřízené vzdělávání institucionální (svobodné demokratické školy nebo centra sebeřízeného vzdělávání). Kromě jistoty dokončené povinné školní docházky a obnovy vnitřní motivace k učení získáte i obnovu důvěry v instituci školy. Dítěti v budoucnu umožníte skutečně svobodnou volbu mezi formálním a neformálním vzděláváním právě tím, že obnovíte jeho důvěru ke školství.
Případová studie 2: „Snažíme se, co to jde, ale jeho studijní výsledky ve škole jsou hrozné. Má nálepku dys- a učitelé si na něj zasedli. Už jsme z toho unavení.”
Ani tady nevede cesta ke spokojenosti přes přechod k domácímu sebeřízenému vzdělávání, pokud dítěti nepořídíte soukromého domácího učitele. Pravděpodobně jste v průběhu školní docházky sedli „na lep” tradičním speciálním pedagogům, kteří se snaží kompenzovat údajné „dys-” (dysgrafie, dyslexie atd.) Vašeho dítěte. Pro dobro dítěte Vás nutí ke každodenním tréninkům všeho možného. I přesto jsou studijní výsledky Vašeho dítěte průměrné nebo podprůměrné, protože hodnocení ve škole nereflektuje individuální posun Vašeho dítěte, ale porovnává jeho výsledky s výsledky dětí bez „dys-”. Potřebujete z věčného kolotoče nekončících domácích úkolů vystoupit a tak chcete odepsat školu. Jenže, ten, kdo je na odpis, jste Vy sami, vyčerpaní, unavení.
Myslíte si, že sebeřízené vzdělávání Vás vysvobodí od nekonečných nácviků psaní (nebo kdo ví čeho) a dítě si nějak bude muset poradit samo. Zároveň se však vnitřně nedokážete smířit s tím, že by Vaše dítě mělo na vysvědčení bajle od shora dolů, a proto jste s ním dosud tak dřeli. Přechod na domácí sebeřízené vzdělávání pro Vás není řešením. Mohl by být řešením, pokud byste byli ochotni na nějakou dobu rezignovat na studijní prospěch dítěte, zcela zanechali nácviků a užili si společné skutečně zasloužené volno od představy, co by dítě „mělo”. Jenže, po těch letech, kdy jste tolik investovali do toho, aby dítě správně psalo háčky a čárky nad písmeny, se Vám do tohoto nechce. Pořád doufáte, že se „toho” Vaše dítě nějak zhostí s chutí samo, když dostane příležitost a začne samo rádo psát nebo číst. Bohužel, většinou je Vaše dítě stejně vyčerpané a znechucené věčnými nácviky a povinnostmi jako Vy sami. V domácím sebeřízeném vzdělávání byste se Vy- rodiče- propadali do stále většího vnitřního konfliktu, ve kterém Vy aspirujete na studijní výsledky, ale nikdo vlastně v rodině nemá energii jich dosahovat. Dokud nevyřešíte své ambice, není sebeřízené vzdělávání pro Vás. Co však mohu poradit je přechod do školy, která se na děti se specifickými vzdělávacími potřebami dívá jinak než mainstreamové školy a uplatňuje skutečný individuální, ale přitom inkluzivní přístup. Typicky jsou to montessori a waldorfské školy.
Případová studie 3: „Unschooling mi připadá oproti současné docházce dětí do školy naprosto super. Jdeme do toho hned.”
Uf, asi nejjednodušší životní situace, zato s největším potenciálem budoucího zklamání. Pravděpodobně jste se někde na internetu setkali se zajímavým rozhovorem, videem nebo článkem a ten Vám naprosto učaroval. Prošli jste všechna videa a články na toto téma a unschooling Vám připadá jako ráj na zemi. Ano, stalo se Vám přesně to, co si my- virtuální propagátoři sebeřízeného vzdělávání a unschoolingu- přejeme. Nadchli jste se a začali jste naše myšlenky milovat. Problém je ovšem v tom, že my Vám většinou ukazujeme jen to, co je skvělé a krásné.
Málokdy mluvíme o odvrácených stránkách sebeřízeného vzdělávání, které Vás po přestupu do domácíhoho sebeřízeného vzdělávání čekají. Dělat unschooling v České republice je tvrdý chleba. Zahrnuje soustavnou práci rodiče na sobě samotném v oblasti seberozvoje a terapie vlastních traumat, vyronání se s nulovou motivací dětí se učit školní věci v dobu, kdy je to na přezkoušení potřeba, komplikované hledání škol, kam mohou být naše děti zapsány k domácímu vzdělávání, nahromaděný stres z konfliktů s lidmi, kteří nám nerozumí nebo jim dokonce svým přístupem k vlastním dětem fakt pijeme krev. Ani na prstech nespočítám, kolikrát jsem se ve virtuálním prostoru dozvěděla, že jsem „svině”, která kazí dětem život. Tohle všechno Vám v rozhovorech většinou neříkáme, protože si přejeme, aby náš systém sebeřízené vzdělávání legalizoval. Skutečně máte odvahu vzít toto všechno do svých rukou hned? Nepotřebujete Vy, Váš partner nebo děti nějaký přechodný čas, abyste si na velkou změnu v podobě unschoolingu zvykli? Z uvedených příkladů máte k sebeřízenému vzdělávání nejlépe nakročeno. Vaše nadšení je skvělé. Jen by se asi vyplatilo jít na celou věc pozvolna. Pro začátek můžete přestoupit do domácího vzdělávání a využít částečně služeb některé z komunitních škol a doma začít praktikovat sebeřízení. Vyzkoušíte si, zda je domácí vzdělávání pro Vás a zda to jako rodina „zvládnete”. K plnému sebeřízení pak zřejmě postupně s dětmi dozrajete anebo taky ne. Oboje je v pořádku.
Jako konzultant pro rodiny v oblasti vzdělávání jsem i v případě unschoolingu pragmatik. Každá rodina je jiná, a proto nelze obecně říct, že unschooling nebo sebeřízené vzdělávání se hodí pro každé dítě (resp. každou rodinu). Vzhledem k panujícím poměrům v českém školství a zdomácnělým fantaziím o tom, co je to kvalitní vzdělání (Hlavně ty znalosti!), mohu říct, že pro většinu českých rodin unschooling spíše vhodný není, protože velkou překážkou na této cestě je vzdělávací systém a ne všichni rodiče ustojí to, že jim hází klacky pod nohy.
Na závěr zbývá pro jistotu odpovědět na otázku, pro koho unschooling jednoznačně vhodný je. Unschooling je vhodný pro děti, které mají specifickou podporu v rodinném prostředí bez aspiračních nároků na děti a ideálně vůbec nikdy nechodily do školy (nezkažená motivace k učení). Jejich osobnost se může za takových podmínek skutečně svobodně rozvíjet. Ten nejlepší příklad takového rodinného prostředí můžete vidět u Zdeňky Šíp Staňkové na jejím webu Děti jsou taky lidi. Ovšem ne všichni máme Zdenčinu odvahu vystoupit z davu a říct teroru školních vzdělávacích cílů jasné „NE!”. I to je v pořádku, jen je vhodné si to přiznat dřív, než s unschoolingem začnete.