Není svoboda jako svoboda. Poznejte různá pojetí svobody ve vzdělávání.

Znáte to. Když dva dělají totéž, není to totéž. Když rodiče chtějí svým dětem dopřát svobodnou školu, mají v hlavě nepojmenovanou, ale relativně přesnou představu, jak by taková svoboda dítěte

a svobodná škola měly vypadat. Hledají pak školu, která na první pohled tomuto ideálu odpovídá. Jenže …... často po několika měsících odchází ze svobodné školy zklamaní, že je svoboda ve škole pojata jinak, než jak si ji představovali.


Myslím, že se svobodou (a hlavně se svobodou dětí) to u lidí chodí tak, že každý má svou unikátní představu o tom, co tento pojem znamená. Stejně tak má každá škola nebo vzdělávací směr svůj unikátní pohled na to, co je to svobodné vzdělávání nebo co to znamená svobodné dítě”.

V následujícím článku jsem se rozhodla představit pojetí svobody ve čtyřech alternativních směrech vzdělávání, které můžete v České republice potkat. Třeba některá z vizí bude sedět právě Vám anebo pochopíte, proč to někde v minulosti nevyšlo a co byste chtěli do budoucna jinak.




Waldorfská svoboda a waldorfské svobodné školy


Jeden z nejstarších alternativních směrů školství usiluje o svobodu individuality, o celostní duchovní

i fyzický rozvoj člověka. Waldorfské školství předem nedefinuje, jakým směrem by se mělo dítě rozvíjet, ale užívá k podpoře rozvoje dítěte různé nástroje, což je společné všem proudům vzdělávání (vyjma unschoolingu), ve kterých je svoboda důležitým motivem. Waldorf používá v realizaci celostního a duchovního rozvoje nástroje, které mnozí jiní alternativní pedagogové za svobodné nepovažují, protože velmi značně ovlivňují hodnoty, názory a estetické vnímání dítěte. Důležité je vysvětlit, že waldorfské školství předpokládá určité vhodné činnosti, které jsou dětem nabízeny

a které korespondují s vývojovými fázemi dětství tak, jak je popsal Rudolf Steiner (1861-1925). Waldorfská pedagogika pracuje hodně s vyprávěním příběhů, přirozenými koloběhy v přírodě

a celkově velmi podporuje smyslovou a estetickou výchovu. Autorita waldorfského učitele není spjata s mocí nebo nadvládou, ale očekává se, že dětem bude učitel morálním vzorem. V knize Výchova

ke svobodě Franse Carlgrena najdete informaci o tom, že je pro děti důležité, aby měly ve své bezprostřední blízkosti nějakého člověka, ke kterému mohou lnout a vzhlížet. Přesně řečeno je tento pocit jistoty zdrojem síly, jíž nemohou mít děti nikdy dost.” Pro dnešní liberálněji laděné rodiče je dospělý jako zdroj morální autority nedůvěryhodný a waldorfské hnutí proto nepovažují

za dostatečně svobodné. Co však nelze waldorfskému hnutí upřít je fakt, že jako první v Evropě zpochybnilo roli školy jako nástroje státu a vidí ve škole spíše nástroj ke kultivaci lidského ducha. Člověk by tedy neměl být vychováván doktrínou politického nebo sociálního řádu, který právě existuje, ale podpořen ve vlastním rozvoji. I tato premisa je společná všem proudům vzdělávání, které nějak operují” s pojmem svoboda.





Montessoriovská svoboda a Montessori školy


Maria Montessori (1870 - 1952) byla na poměry své doby doslova zapálená” pro svobodný rozvoj dítěte. V knize Objevování dítěte o svobodě píše: Když hovoříme o svobodě malého dítěte, neznamená to, že chceme tolerovat nebo snad podporovat neukázněné chování a bezúčelnou činnost, jaké se děti věnují, pokud je ponecháme samy sobě. Svobodou máme na mysli to, že jeho život osvobozujeme od překážek, které brání jeho normálnímu vývoji”. Smyslem Montessori přístupu je rozvoj jedince v rámci přirozených hranic prostředí, mentálního věku a fyzického těla. Role dospělého v přístupu Montessori je pomáhat a podporovat dítě při odstraňování bariér, kterému brání v tom se v určité oblasti rozvinout. Ideálem je, pokud je pomoc dítětem vyžádaná. Zároveň je zde zřetelná jistá míra vedení dětí dospělými, avšak zcela nenápadným nástrojem, kterému říkáme připravené prostředí”. Liberálněji ladění rodiče někdy Montessori přístupu vyčítají to, že děti se MUSÍ rozvíjet a nemají tedy možnost jen tak být”. Co však nelze přístupu Montessori upírat je fakt, že jako první směr skutečně upozaďuje autoritu dospělého a nahrazuje ji vlivem prostředí, hry a celého kolektivu školy. Učitel se stává dětem skutečným partnerem, nikoliv vzorem, ke kterému je vzhlíženo. Dítě má tedy dostatek prostoru pro to, aby objevovalo a zkoumalo svou vnitřní motivaci ke studiu bez vlivu dospělé autority.




Svoboda demokratická a svobodné demokratické školy


Zlatá 20. léta dvacátého století v Evropě a zlatá 60. léta téhož století v USA dala vzniknout několika nezávislým pedagogickým inovacím, které dnes známe pod označením svobodné demokratické školy”. Hnutí svobodných demokratických škol přišlo jako první s představou, že dítěti není třeba cokoliv ve školním vzdělávání nabízet a to ani v podobě dospělého vzoru, ani připraveným prostředím a ani z příkazu církve nebo rodiny, protože učení je přirozený nepřetržitý proces,

ke kterému dospělí nejsou v pozici jakékoliv autority potřeba. Peter Gray (*1946), teoretik svobodného vzdělávání, doslova píše: Jako dospělí máme určitou zodpovědnost vůči vlastním dětem a dětem

na celém světě. Naší zodpovědností je vytvořit bezpečná, zdravá a uctivá prostředí, kde se mohou děti vyvíjet. Dále bychom jim měli zajistit zdravé jídlo, čerstvý vzduch, čistá místa na hraní a mnoho příležitostí komunikovat s ostatními lidmi rozličného věku. Naší zodpovědností je také představovat vzory slušného chování. Jediná věc, o kterou se nemusíme starat, je vzdělání našich dětí.” Možná si říkáte, vždyť také hovoří o prostředí a vzorech jako Waldorf a Montessori. Ano. Hovoří. Ale rozdíl je

v tom, že dospělí ve svobodné demokratické škole nepoužívají žádné z těchto nástrojů k vědomému formování dítěte a vystačí si čistě s udržováním demokratických procesů v komunitě, proto jsou kultury takových škol velmi relativistické a také, můžeme říct, velmi svobodné, pokud svobodu chápeme jako možnost rozhodovat se a nést za taková rozhodnutí odpovědnost. Zatímco ve Waldorfu vidíte jasný otisk křesťanských hodnot v kultuře školy a v Montessori otisk evropského humanismu

a také vizáž školní třídy těchto pedagogických směrů bezpečně rozeznáte, v demokratických školách na první pohled nevidíte nic specifického kromě gauče a nepořádku. :) Demokratickou školu totiž nedefinují hodnoty morální ani estetické, ale procesy a principy, které uplatňují děti i dospělí stejnou měrou. Libertariánští rodiče občas odmítají docházku do takových škol s tím, že demokracie není dostatečně dobrým nástrojem ke správě lidského společenství, protože je založena na útlaku menšiny většinou a že se vlastně jedná o skryté politické kurikulum ve svobodných demokratických školách. Ačkoliv tento nedostatek se snaží některé z těchto škol odstranit zaváděním tzv. sociokracie. Také je těmto školám vyčítáno to, že demokratické procesy nutí ke vzájemné intenzivní komunikaci lidi, kteří by se v běžném životě spolu nepotkali, tedy že se jedná o nepřirozené sociální prostředí (stejně jako v případě všech ostatních škol). Co však nelze svobodným demokratickým školám upřít, je fakt, že jako první ve velké šíři svěřují správu školní komunity a řízení vlastního trávení času do rukou dětem a nikterak netrvají na tom, že existuje čas, kdy se učíme / vzděláváme a čas, kdy děláme něco jiného. Princip dobrovolné účasti na výuce dal dětem možnost skutečně rozhodovat o vlastních životních cílech. Toto žádný jiný pedagogický směr nedokázal.




Unschoolingová svoboda


Unschooling přišel do Evropy z USA někdy v 70. letech 20. století, ale v Česku se zřetelněji objevuje až po roce 2000. Jedná se o životní přesvědčení, že neexistuje rozdíl mezi učením a životem a děti

ke svému rozvoji nepotřebují školu a formální vzdělávací systém s předem daným kurikulem. John Holt (1923- 1985), který pojem unschooling vymyslel, jej definuje jako učení nesouvisející se školním prostředím” a samozřejmou autoritou dospělého. Unschooling je založený na naprosté dobrovolnosti činností, kterým se chce dítě věnovat, a také na dobrovolné volbě prostředí a kolektivu, v němž se bude pohybovat. Unschoolery proto nejčastěji potkáte ve vodách domácího vzdělávání. Unschooling nejen že nedefinuje cíl vzdělávání, ale nedefinuje ani žádné nástroje nebo procesy, kterými by lidé měli při vzájemném soužití procházet. Méně liberální rodiče unschoolingu vyčítají, že takto vychovávané děti mohou být v budoucnu neodolné nebo nepřizpůsobivé, ačkoliv uspokojivé výzkumy vlivu unschoolingu na odolnost jedince zatím neproběhly. Unschooling také vede k rychlému rozvoji talentu a brzké specializaci, což však může být na úkor všeobecné vzdělanosti, která je současným preferovaným trendem ve vzdělávání. Lidé se všeobecným školním vzděláním totiž vykazují trvale nižší míru nezaměstnanosti než lidé s brzkou specializací. Relevantní výzkumy v oblasti uplatnění unschoolerů na trhu práce však neexistují, čili se pohybujeme v oblasti domněnek. Co však unschoolingu nelze upřít, je to, že jako první přišel s myšlenkou, že je zcela legitimní, aby si dítě vybíralo, kde a s kým chce trávit čas. Je tedy plně odpovědné za utváření svých vztahů s ostatními lidmi. Toto, dle mého názoru, žádná škola na světě neumí. Zároveň tato vize práv dítěte vůbec nekoresponduje se současným trendem maximální společenské soudržnosti a není tedy divu, že ve většině zemí světa je unschooling nelegální.


Pokud stále nevíte, kudy se vydat, neváhejte si rezervovat konzultaci se mnou. Ráda se s Vámi na téma svobody ve vzdělávání podívám!


Krásné zimní dny Vám přeje,


Šárka Plocková

www.sarkaplockova.com

444 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše