V tomto roce uplynulo 10 let od otevření první svobodné demokratické školy v Česku (2014, Donum Felix). Vzhledem k tomu, že jsem v roce 2016 taktéž svobodnou školu založila, několik let provozovala a dlouhodobě se v oblasti svobodných demokratických škol a komunit pohybuji, rozhodla jsem se tenhle článek pojmout jako odpověď na otázku, kolik svobodných demokratických škol a komunit v Česku doopravdy je a vysvětlit také to, proč je komunita svobodných demokratických škol v některých zásadních otázkách nejednotná a nyní se štěpí.
Mezi lety 2014 a 2016 nás byla opravdu jen hrstka, která směřovala k vizi svobodné demokratické školy, a nikdo jsme vlastně přesně nevěděli, jak svobodnou demokratickou školu zakládat. Učili jsme se od sebe navzájem, inspirovali se v zahraničí a hlavně tvrdě dřeli, aby komunity založené na demokratických principech a sebeřízení vůbec mohli vzniknout a fungovat. Na konci roku 2017 jsme si s lidmi z několika škol a komunit řekli, že by bylo skvělé založit Asociaci svobodných demokratických škol. Viděli jsme, že iniciativ, které se kloní k sebeřízení a demokratické samosprávě, přibývá, a že by bylo skvělé se více zabývat filozofií, kvalitou svobodných škol a propojovat se mezi sebou. Dnes Asociace čítá 22 škol. Díky podpoře Asociace mají zakladatelé parťáka, který jim na jejich cestě k založení školy pomáhá. To je skvělé a jsem moc ráda, že Asociace takto podpůrně funguje. Celkově je však v Česku komunit a škol založených na sebeřízení více, mým odhadem zhruba 40. Asociace totiž udává filozoficko-pedagogicko-politický směr, kterým se tedy zhruba 40 % českých svobodných demokratických škol a komunit nechce vydat. To, že směřování Asociace nevyhovuje všem, je více než zřejmé i v interním dění.
Co se tedy děje na pozadí konfliktu mezi některými lidmi (a školami) a proč mají důvod někteří členové z Asociace odejít nebo se k ní v pozici zakladatele nové svobodné školy naopak vůbec nepřidat?
Musím říct, že od úplného začátku tohoto hnutí až dosud, se potýkáme s jedním filozofickým problémem, který komunitu škol štěpí na dvě poloviny odjakživa, a který v poslední době graduje. Je to postoj jednotlivých škol a komunit k tomu, zda v současném vzdělávacím systému je možná opravdová svoboda učení. V roce 2018 jsem k tomuto tématu iniciovala diskuzi se členy tehdejší Svobody učení a zástupců svobodných demokratických škol. Pozvala jsem Urzu i Vladimíra k jednomu stolu ve Svobodné škole Praha, ale konsenzu jsme se ani po čtyřech hodinách diskuzí nedobrali (ačkoliv diskuze mezi Urzou a Vladimírem byla velmi inspirativní, nebyli jsme schopni najít průsečík v pojetí svobody, který by vyhovoval všem přítomným).
Za deset let, kdy svobodné školy sleduji a pracuji s nimi, vidím, že se opravdu zakladatelé svobodných škol a komunit přiklání buď k jednomu nebo druhému filozofickému paradigmatu ohledně státu a svobody, anebo zůstanou zcela bez politicko-filozofického vyhraňování a jde jim hlavně o lidi. Právě tato třetí skupina škol a komunit často do Asociace ani nevstoupí, protože jim nastavený směr nevyhovuje a dokáží to poznat včas. Zastavme se ale u předchozích dvou skupin.
.
Kdybych měla obě filozofická paradigmata vlastními slovy nějak popsat, bylo by to zhruba takto:
Okruh škol, které souzní s Donum Felix, je optimistický. Kloní se k názoru, že sebeřízené vzdělávání a opravdu velká svoboda učení je ve stávajícím vzdělávacím systému možná. Vždy, když vidím nebo jsem přítomna nějaké diskuzi v tomto okruhu škol, vnímám, že ochota spolupráce škol se státem a vnímání státu jako dobrosrdečného a vítaného partnera zde převažuje. Obecně mi názory a způsob fungování těchto škol připomíná severské silné sociální státy (Švédsko, Finsko) - individuální svoboda a naplňování potřeb v souladu s okolím a s ohledem na okolí.
Oproti tomu školy, jejichž zakladatelé mají vztah k libertariánství, se spíše kloní k názoru, že sebeřízené vzdělávání a úplná svoboda učení ve stávajícím systému není možná, a že stát nepřiměřeně zasahuje do osobních práv člověka. Přebujelý stát v jeho aktuální podobě je trpěným zlem ve prospěch svobody dětí a vzdělávání. Celkově mi tyto školy nepřipomínají demokratické státy, ale spíš co-housingové komunity s minimálními zásahy do svobody jednotlivce a s minimalizací komunitního tlaku na přizpůsobení jednotlivce.
Proč spolu nemohou tyto dva proudy poklidně koexistovat v jedné Asociaci?
Za mě osobně je to proto, že Asociace naplňuje skrytou agendu, která alespoň na webu Asociace prezentovaná není a která mnohé svobodně smýšlející lidi může nemile překvapit. Je to snaha některých jednotlivců mít vliv na státní úrovni a udělat z hnutí svobodných demokratickým škol důvěryhodného partnera pro státní aparát, pracovní skupiny, obce, ministerstva. Myslím, že Asociace by měla otevřeně přiznat i veřejnosti, že její snahy zahrnují i snahu o pozitivní partnerství se státem. Každá škola a komunita by se pak mohla rozhodnout, zda ona sama takové ambice také má, a zda se tedy chtějí k Asociaci připojit nebo v ní setrvat. Každodenní realita svobodných komunit a škol bývá apolitická. Opravdu jde o děti, život a učení. Dopady advokačních a lobbingových aktivit jsou v denním provozu škol nezaznamenatelné a mnoha zakladatelům jsou tyto vyšší cíle zcela ukradené, prostě školy a komunity provozují v takových podmínkách, jaké právě teď jsou, a nechtějí čekat na to, až někdo protlačí na ministerstvo větší volnost kurikula. Posledních pět let pracuji jako mentor hlavně v těchto komunitách, které jsou mimo Asociaci, protože tato apolitická cesta je mi nejbližší.
Vlastně si dokážu představit, že Asociace by byla platformou, která řeší kvalitu, procesy, udržitelnost a sí´tování svých členů a vyšší cíle si neklade, jenže opak je pravdou. Mám pocit, že Asociace si klade advokační a lobbingové cíle, které zatím ale nejsou jasněji komunikované. Na výroční konferenci svobodných demokratických škol, která proběhla v březnu 2024, jsem nešla. Věděla jsem totiž z programu a z doslechu, že její obsah nebude vyvážený a nebude ve skutečnosti odrážet realitu většiny škol. Na konferenčním programu byli uvedeni řečníci jen z jedné názorové linie, druhá strana prostor nedostala. Vím, že konference byla výstupem projektu, na kterém spolupracovaly jen některé školy, ale i přesto bych očekávala, že dostanou alespoň nějaký prostor k vyjádření i školy další. Někteří jiní členové měli zase jiný problém, a to ten, že jejich sebeprezentace nebyla dostatečně reprezentativní na to, aby mohli své materiály vystavit na konferenci. Poněkud nesvobodně nastavené prostředí na konferenci o svobodě. Člověk musí znát minulost a vztahové vazby konferenčních (ne)řečníků, aby pochopil, že Asociaci již nelze brát jako otevřenou platformu pro setkávání se a že je zde jasně daná politicko-filozofická linka, která zdaleka nereprezentuje názory všech. A ačkoliv Asociaci v mnoha ohledech fandím, musím říct, že toto se opravdu nepovedlo. Uzavřít se různorodosti ve prospěch lobbingu mi přijde zvláštní.
Osobně bych si přála, aby převážila pravda a láska, a všichni aktéři se na politikaření a lobbing vykašlali. Je mi líto, když vidím, že Asociace sama sebe a své hodnoty podrývá. Ve svých hodnotách má Asociace otevřenost a nenásilí a věřím, že jim v budoucnu bude umět dostát. Nyní se ale sama sebe ptám, zda lze lobbing dělat nenásilnou formou a s otevřenou myslí? Myslím, že ne.
S upřímností mně vlastní,
Šárka
Comments