Jsem studijní poradkyně a metodička domácího vzdělávání, a tak ode mě lidé zcela logicky očekávají, že dětem precizně vyberu školku i školu a bude to mega suprová svobodná alternativa. A víte co? Vůbec to tak u nás není. Povím vám příběh, jak jsme přišli k nejúžasnější školce na světě (vlastně trochu omylem) a taky něco o tom, jak uvažuji o výběru školy pro své děti.
Příběh jedné zpackané adaptace ve státní školce.
Psal se květen 2022 a po covidových letech se konečně dalo jít na zápis do školky osobně. Tchýně - učitelka ve výslužbě - se zasloužila o řádný výčet výhod státní školky, a tak se čtyřletý Jonášek do školky těšil a moc chtěl chodit přesně do té budovy, kterou mu tchýně při procházkách ukazovala. Bylo tedy jasné, že alespoň na zápis do státní školky půjdeme, i když já nejsem zrovna fanoušek státních školek. Zmapovala jsem ve své městské části i soukromé školky a vybrala dvě, které jsme navštívili, i přesto, že manžel vůbec nebyl nakloněný docházce do soukromého zařízení z finančních důvodů.
Kupodivu nejhůře jsme pochodili v lesní montessori školce nedaleko našeho domu. Chování hlavního pedagoga ke mně, jako k rodiči, bylo velmi direktivní s náznaky pohrdání mnou i dítětem. Stačil jeden hovor a bylo mi jasné, že sem Jonášek chodit nebude. (Rozhodně tedy ne za deset tisíc měsíčně.) Druhou volbou byla lesní školka s jurtou nedaleko, kde jsme však při zápisu neuspěli.
Státní školka nás při zápisu moc mile překvapila: krásné prostředí, milé a mladé pedagožky (a dokonce i pedagogové), možnost vybrat si oddělení, kam bude dítě chodit, kroužek angličtiny - na první pohled ráj na zemi. Celé léto jsem se tedy duševně připravovala na to, že syn nastoupí v září do státní školky, že se tam těší. Školka s námi během léta skvěle komunikovala a vše šlo hladce, až do prvního dne.
Když jsme se dostavili do školky, bylo nám sděleno, že údajná adaptace probíhá tak, že dítě je ve školkové třídě bez rodičů, kteří mají čekat v šatně nebo v zahradě školky. Od dalšího dne se již očekávalo, že dítě zůstane celé dopoledne samo a bylo nám pedagožkami jemně naznačeno, že dřívější odchody domů v průběhu dopoledne jsou nežádoucí a rušivé. Synovi stačila první hodina pobytu ve školce na to, aby se rozhodl, že do školky už chodit nechce. Byl totiž z komunitního hlídání zvyklý na individuální komunikaci pedagožky s dětmi. Nechápal tedy, proč učitelky v této školce říkají všem jen všeobecné příkazy, proč stále spěchají a proč ho pořád odhánějí, aby si šel hrát sám nebo s ostatními dětmi, když jim chce něco říct.
Můj syn odjakživa dobře mluví, a tak jsme si o všem povídali. Domluvili jsme se, že dá školce ještě do konce týdne šanci, jenže situace se jen zhoršovala. Bylo zcela zřejmé, že mu kultura školky nedává smysl a že údajná adaptace vlastně byl jen “kec” na papíře, protože na individuální přístup zde absolutně nebyl čas. Poslední kapkou pro mě bylo, když mi pedagožka po týdnu docházky naznačila, že ji syn obtěžuje, když si s ní chce povídat a že je nemotorný a potřebuje pomoct s oblékáním, ať to doma více trénujeme. Jasně jsem viděla, že nechci být se svým dítětem někde na obtíž a podala odhlášku z docházky. Manžel to neviděl rád, ale mé rozhodnutí toleroval.
Tři týdny jsme byli s Jonáškem a roční dcerou doma a hledali novou školku. Syn do školky už chodit nechtěl, měl pocit, že všude to bude stejně nesrozumitelné. S mužem jsme se mezitím zamysleli a došli k názoru, že třídenní docházka do lesní školky s individuálním přístupem by byla ideální kompromis pro obě strany (Jonáš a my). Druhý den ráno jsem na Facebookovém profilu nedalekého lesního klubu objevila příspěvek o jednom jediném volném místu pro docházku na dva dny v týdnu. Hned jsme syna přihlásili, jenže syn pak zhruba půl roku odmítal do lesního klubu chodit, ačkoliv jsme platili školkovné každý měsíc. Až první jarní kvítky a nová přátelství jeho nechuť zahnaly a dnes bychom my ani Jonášek neměnili. Ale měli jsme tehdy fakt kliku a bylo to první měsíce v lesním klubu opravdu těžké ustát, když syn do školky po předchozí zkušenosti vůbec nechtěl! Ve skupině Studijní poradna zdarma sdílím víc o tom, jaká byla naše práce s jeho odmítáním školky a jak jsme to v respektu ke všem v rodině zvládli.
Předškolní rok v individuálním vzdělávání.
Náš lesní klub je nejlepší na světě, :) a tak jsme měli o předškolním vzdělávání jasno. Syna jsem přihlásila k předškolnímu individuálnímu vzdělávání do svobodné školky, kterou provozují mí známí. A nadále bude chodit několik dní do lesního klubu a část týdne budeme spolu. Syn totiž kromě pohybu a přírody miluje i fakta, řešení hádanek a pracovní listy a na ty v lesním klubu opravdu nemá čas. :)
A jak to bude se školou?
Na příběhu školky jsem si uvědomila, že pro naši rodinu jsou důležité dvě věci:
mít vzdělávací komunitu, kde budou děti rozumět tomu, proč se zde věci dějí a jak se dějí,
mít vzdělávací prostředí takové, aby umožňovalo individuální přístup k žákům,
Naopak jsem jasně viděla, že nám nezáleží tolik na konkrétní metodě výuky nebo na míře svobody, ale na tom, aby vybraná varianta vzdělávání vyhovovala ve svém základu všem.
Náš syn oceňuje řád, fakta a systém, čili máme v hledáčku i dobré státní školy v okolí. Muž si nepřeje svobodné vzdělávání, což jsem se rozhodla respektovat, a zároveň syn je svým nastavením kompatibilní s prezenční docházkou do školy - je to extrovert a na školu se těší, o domácí škole tedy neuvažujeme. Prošla jsem si svou vlastní koučovací metodu na určení priorit ve vzdělávání, kterou procházím s klienty, a viděla jsem hned jasně, že pro mě je prioritou individuální přístup a transparentní rozhodování v rámci třídní a školní komunity. Ten lze najít ve státních i soukromých školách, kde jsou pedagogové zkušení profesionálové. Právní forma školy ani metoda výuky v tomto tedy nehraje roli, zkušenost a osobnost pedagoga ovšem ano. Vezmeme proto syna do více škol na zkoušku. Máme předvybrané i školy soukromé a komunitní školy pro domškoláky, které poskytují strukturovanou výuku.
Mým velkým strašákem je moc učitelů a hodnotící kultura ve státních školách, ale rozhodla jsem se svůj strach vyřešit přesně tak, jak radím svým klientům v konzultacích. Zároveň vím po zkušenosti se školkou, že jakékoliv studijní rozhodnutí lze změnit a cesty k cíli vždy jsou, ačkoliv jsou klikaté a je potřeba pečovat o to, abychom je dlouhodobě viděli, i když po nich zrovna nekráčíme. Důležité je hledat s partnerem a dítětem společná řešení. Pokud byste se rádi poradili o výběru vzdělávací cesty pro své děti, neváhejte mě kontaktovat.
S přáním individuálního přístupu pro každého žáka,
Šárka
Comentarios